OSINA a dovolená s Bollinkou

Ach jo, tak už tohle trápení potkalo i mne. V úterý 21. července šla se mnou panička jako vždycky večer na procházku do polí a polovina již byla posečena. Já jsem dováděla, lítala a moc se mi to takto líbilo, ale pak jsem něco vdechla a začala frkat. Nebylo to poprvé, tak tomu panička hned nevěnovala pozornost, ale doma jsem frkala dál, tak to ji už znervóznilo a napadla ji osina. Doufala přesto, že ji vyfrkám.

Ve středu ráno to panička konzultovala s kolegyní z práce a ta ji tou osinou pěkně vyděsila až to paničce nedalo, zavolala na veterinu a domluvila prohlídku. Jenže mne se pak kus trávy (nebo čeho) podařilo vyfrkat a přestala jsem se "dusit", tak byla panička nadšená a na veterinu se nejelo. Za celé odpoledne kdy pánečci nakládali kontejner jsem ani jednou nefrkla a v autě, po cestě za Bollinkou a Maruščinou rodinou na dovolenou do jižních Čech, jsem klidně celou dobu spala.

Jaké bylo moje překvapení, když mne pánečci pustili z auta a vítala mne Bolča :o)) Hned jsme spolu zběsile lítaly a vítaly se. Pak nás rozdělili a jednotlivě přivázali abychom se prý alespoň na chvíli zklidnily. Pánečci se nabaštili a na mne normálně zapomněli!! Dostala jsem najíst až před spaním a to nás ještě navíc s Bolinkou zase rozdělili přepážkou, abychom k sobě nemohly. Taková nespravedlnost, naštvalo mne to, zklamalo a svoji lítost jsem dávala paničce najevou pošťuchováním celou noc, takže se taky nevyspala, ale patří ji to.

Ráno nás panička s pánečkem vzali ven, panička vedla mne, páneček Bollinku a šli jsme se všichni projít kousek kolem vody. Panička se rozplývala jak je tam krásně a my musely jít u nohy, ach jo. Pak se šlo ještě chvíli odpočívat, ale naštěstí už pak vstávala Maruška, její maminka i Ruda a konečně se začalo něco dít. Panička snídala a já pořád musela čekat. Když mne pak Maruška konečně za Bolčou pustila, málem jsme to tam zboural, ale Maruška nás hned uklidnila a udělala nám i pár pěkných fotek.

No a pak se šlo konečně ven.. nejdříve na vodítka, ale pak nás na poli pustili a já se poprvé proběhla konečně i v lese. Paráda. Hledaly jsme dummíka, cvičily přinášení a slídily o 106. Také jsme hodně plavaly, bylo tam hodně rybníků a u posledního jsme si i vyzkoušely skok z výšky do vody, já nejdřív váhala, ale co bych pro klacek neudělala, že jo a Bolinka mne následovala. Byla jsem hodně unavená, bylo šílené vedro, ale nešlo přestat až to museli pánečci skončit.

Já sem tam na procházce frkla a paničce se to vůbec nelíbilo. Byla z toho nějaká vyplašená a po obědě kdy byla se ženskýma a Rudíkem u vody se rozhodla, že na tu veterinu pro klid v duši raději zajedeme. Ještě jsme se domluvili, že pojedeme na pohár, pánečci si tam dali honem jenom ledovou kávu a frčeli jsme domů. Mne ani paničce se teda vůbec nechtělo, ale domů jsme museli kvůli práci na domečku a taky kvůli té veterině. Na cestu pánečci dostali prej řízky - a jak jim bodly - ale to já už sladce spinkala, když oni po cestě baštili a snažili se ujet bouřce v zádech.

U veterináře se mi tentokrát moc nelíbilo, snažili se mne položit na bok a já vůbec nechtěla a vzpouzela se. Pan doktor říkal, že si není jistý co, ale že něco tam vzadu mám a že nás musí poslat na endo do Brna, že on může jedině v naléhavé situaci a bylo by to velmi komplikované a riskantní. Panička z toho byla úplně na mrtvici, plakala a pořád mne hlídala, já nechápala proč, já chtěla hlavně odpočívat a spát.. no a pak se přihnala ta velká bouřka a jak byla panička rozrušená tak měla super nápad otevřít vchodové dveře a průvanem se roztříštilo okno v našem pokojíčku, ještěže se nevysypalo sklo a já zrovna pod oknem neležela. Šla jsem si lehnout do chodby ale panička, že aby prej slyšela jak dýchám si mne vzala zase do pojíčku a skoro celou noc poslouchala jak dýchám a nemohla se dočkat rána až se to všechno vyřeší. Asi to pro ni bylo dost náročné.

Ráno se nemohla na veterinu panu profesorovi dovolat a byla naprostou zoufalá a pobrekávala. Já byla jen děsně unavená a nechápala jsem co šílí, ale najednou jsme jeli na veterinu a tam mne po prohlídce, která se mi zase vůbec nelíbila, museli nechat. Vyholili mi packu, zapíchli kanylu - to jsem byla teda děsně statečná, ale předtím jsem se hrozně klepala, když se mne snažili otočit na bok jako včera můj pan doktor a paničce bylo zase do breku. Děsná hysterka. Najednou si mne odváděla sestřička dozadu a panička měla slzy v očích, co se dělo dál nevím a co vím tak paničce nepovím, ale ona když odcházela ze psí nemocnice tak prej moc plakala, ale já byla statečná, vážně!

Když si mne konečně vyzvedli, tak jsem nějak divně viděla a motaly se mi nožky, ale k autu jsem statečně došla a chtěla někam jít, ale oči ani nožky mne neposlouchali. Do auta jsem však skočila a panička konečně trošku vydechla. Jen trošku hartusila, že to mám dárek k narozeninám, to jsem teda nepochopila proč. Doma jsem byla ráda, že si můžu lehnout a spát, páneček odjel pracovat na domeček a panička zůstala se mnou a celou dobu mne hlídala :o)

Pravda, večer jsem byla podrážděná a nechtěla na sebe nechat občas šáhnout a sem tam kňučela, jednou jsem si i cvrkla na polštář co mi panička dala na zem, ale panička naštěstí věděla že to přejde a nehubovala mne, i když z toho byla moc smutná.